Malý kanadský report č. 2

17/10/2017

Nějak mě ta Kanada nechce pustit domů. Místo plánovaného jednoho roku už to tady kroutím 13 měsíců a ještě další dva měsíce budu. Asi 6 týdnů před vypršením víz jsem se rozhodla si to tady nakonec prodloužit. Předtím jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Měla jsem už sice naplánováno spoustu věcí, ale nakonec se ve mně něco hnulo a já si řekla, že vlastně nemám kam spěchat. Ne, že bych se netěšila do naší malé krásné zemičky, ale kromě mojí milované rodiny a kamarádů (a squashe samozřejmě) mě vlastně čeká jenom hledání práce, což si mileráda ještě odpustím.

 

V létě jsem si dala na pár týdnů pauzu od Banffu a přesunula se do Okanagan Valley, což je oblast v Britské Kolumbii, kde se kvůli velmi suchému podnebí pěstují nejrůznější plodiny. Já jsem se vydala na sběr třešní, slyšela jsem na to totiž samou chválu a musela jsem zjistit, co je na tom pravdy. Práce jako taková mi nijak zvlášť nevadila, člověk vlastně přemýšlí jenom nad tím, jak si efektivně postavit žebřík a kdy už konečně zaprší. Celou dobu se bydlí v kempu, což by mi nevadilo, pokud bysme nebyli odříznutí od zbytku světa (hlavně my bez auta...). Pro mě jako pro člověka, který je pořád zvyklý něco dělat, to tedy byla celkem nuda. Po práci člověk přijde do kempu a je rád, když si zvládne po celém dni v kuchyni plné hladových lidí něco uvařit. Potom většina lidí zahájí nicnedělání, většinou u jezera. Kolem 8 večer už se lidi odplahočí spát, protože se vstává ve 4 hodiny ráno (někdy ve 3). Pro mě to byla jednoznačně nejnáročnější věc, ale jakmile se člověk naučí chodit poslepu do koupelny, dá se to zvládnout. Byla to další dobrá zkušenost a jsem za ni ráda, i přesto jsem ale odjela dřív, protože jsem se už nemohla dočkat Banffu. Léto tady je totiž super (pokud si člověk odmyslí ty mraky turistů, kvůli kterým musí chodit bočními ulicemi, protože po hlavní se prostě nedá projít).

 

Teď jsem tedy zpátky v Banffu a pracuji pořád ve stejném hotelu. Už nám tady jeden den nasněžilo hezkých pár čísel, což by bylo fajn, kdybych v červnu neposlala všechny svoje zimní věci domů.

 

Taky musím vzpomenout červnovou návštěvu, kdy za mnou přijeli taťka s babičkou. Přivezli s sebou déšť. Myslím, že nebyl jediný den, kdy by aspoň trošku nepršelo. Vlastně hned druhý den taky pěkně sypal sníh (10. června... na to se dá říct jen: „Tak vítejte v Kanadě!“). I tak to ale bylo fajn, procestovali jsme část Alberty a Britské Kolumbie, což je ale stejně miniaturní kousíček Kanady. Mám za sebou také cestování po Kubě, kam jsme se jeli v průběhu dlouhé zimy trochu ohřát, a až poletím domů, vezmu to menší oklikou přes Jižní Ameriku, protože toho ještě nemám dost.

 

Nejsem si ještě úplně jistá, co se bude dít, až se vrátím, možnosti tu nějaké jsou, ale momentálně se chci vrátit zpátky na kurt, obout se do toho a zase se vydrápat aspoň trošku nahoru. Pravděpodobně mi to bude jistou chvíli trvat, ale ať už se mi to podaří nebo ne, za ten rok to rozhodně stálo...

 

Tak za chvíli na viděnou!

 

Marika

 

 

 

 

 

Please reload